Objekt Základní Umělecké Školy se nachází v památkové zóně, na hraně historického jádra města Hranice, které svou hmotou, tvarem i pozicí na vyvýšeném parkánu nad řekou Bečvou fakticky uzavírá. Někdejší význam instituce byl v době vzniku budovy akcentován výrazně plastickou, řádovou fasádou, využívající všech prostředků klasické neorenesanční kompozice.
V druhé polovině 20. století však tato působivá hra tíže a lehkosti, světla a stínu, a především reprezentace své náplně musela ustoupit modernistické technicistní praktičnosti, kdy bylo vše předstupující, namísto cyklické údržby, necitlivě odsekáno, kastlová půlená okna byla nahrazena šroubovanými výklopnými sestavami a fasáda byla natažena šedo-červeným břízolitem, čímž budova ztratila vypovídající schopnost i měřítko a odpoutala se od svého historického kontextu. Navíc pak došlo k přistavění hmoty zádveří, která svým natočením pohřbila někdejší kompozici osového vstupu, vzhledem ke zbytku fasády i přiléhajícímu náměstí.
Tyto brutální zásahy znečitelnily kdysi múzickou budovu natolik, že se stala zaměnitelnou s kteroukoliv jinou a připomínala spíše polikliniku či kasárny, podobně jako jiné tehdy upravované historické stavby.
Řešení stavebních úprav, zejména odstranění rušivého, druhotného vstupního zádveří, a obnovení hlavního vstupu na osu rizalitu, vychází z původní kompozice historizujícího objektu. Kýženou hierarchizaci hlavního vstupu navíc podporují obnovený hluboký portál s převýšenými prosklenými dveřmi a svahování terénu do kostkami dlážděné nálevky, zvoucí ke vstupu do instituce z předprostoru Školního náměstí. Dalším atributem vstupu, který tyto budovy definuje, je navržené navrácení dvojice soch na atice, jež ovšem stále čekají na své ztvárnění.
Městskému působení a významu instituce odpovídá i plastické řešení fasád obrácených do náměstí a městských ulic. Nový návrh historizujícího členění fasády, jenž vychází z původního stavu a navrací budově kýženou plasticitu a tektoniku, se ovšem neomezuje na prostou citaci fotografie z doby před neblahým osekáním. Pouští se do rizika tvorby při snaze soudobého ztvárnění klasických architektonických prvků frontonu, klenáku, bosáže, říms a vlysů, však při dodržení někdejší skladebné logiky, která je novým kladením ještě více posunuta do tektonického zapojení stěny do celku řádové kompozice, navíc podpořené dvěma hrubostmi stěrkové omítkoviny. Krystalické formy, kotvené na požadovaný zateplovací plášť a zhotovené speciální technologií nanášení tvrdé krusty na polystyrénové jádro, mají vyjadřovat dynamiku současnosti i bohulibé náplně stavby. Mládí vpřed! Zadní fasády pak odpovídají vnímání na dálku z perspektivy projíždějících aut na hlavní komunikaci mezi Olomoucí a Valašským Meziříčím a jejich plastické tvarování pracuje s plošnějším výrazem otvorů větších měřítek s rozličně zkosenými ostěními.
V návrhu nového plastického pojetí fasády, při jejím zateplení a výměně doslouživších oken, bylo především myšleno na výše popsaný „akt smytí paměti“, a to i v obecné rovině jako příklad pro jiné objekty, jež v současnosti trpí nešvary přebarvených polystyrénových fasád s nahrazenými okny za plastová nepatřičného členění a standardizovaných rozměrů. Na tyto reagujeme redukcí na jeden okrový odstín, který dá dobře vyniknout proměnám světla a stínu předstupujících prvků, ale i citlivě zasadí stavbu do cenného historického kontextu. Nevyhovující modernistické okenní a dveřní výplně pak byly nahrazeny novými dřevěnými, v téže barevnosti jako zbylá fasáda a s dělením odpovídajícím stáří stavby, svému okolí i praktickému užívání.
Nová fasáda ZUŠ Hranice může jít příkladem jiným zateplovaným stavbám, jež tímto nemusí utrpět, ale naopak získat.