Jasná orientace a scelení prostoru. Navrženy dva zásadní momenty symbolizující naši existenci – horní okno nad katafalkem přinášející světlo, které odkazuje k životu, a měkce tvarovaný strop v zeleném tónu, slavnostní doprovod při odcházení, smrti, který ale opět směřuje ke světlu.
K původní historizující stavbě brány zábřežského hřbitova byly v druhé polovině 20. století přistavěny dvě zděné nesymetrické hmoty márnice a prostorů správce hřbitova s, proveden nový vstup z jihu s lodžií, (v místě původního výjezdu z brány), a napříč dispozicí necitlivě vložena smuteční síň.
Návrh zachovává původní architekturu objektu brány a vypichuje ji, přičemž ale v potřebné míře pročišťuje. Po odstranění druhotně přistavěné lodžie na fasádě do hřbitova je jižní průčelí nově komponováno do podoby jakéhosi chrámu. Stávající obslužné prostory při jižní fasádě se staly velkorysou předsíní a zahloubené niky ve středech bočních rizalitů pak tvoří kompozici klasického vysokého řádu.
V razantně upraveném interiéru je kladen důraz na jasnou orientaci prostoru, která je v současné době nejasná z důvodu množství architektonických prvků rozdělujících hlavní loď na podružné prostory s nečitelnou hierarchií. Prostor dnes graduje v místě pod kopulí, nikoliv nad katafalkem. V interiéru jsou navrženy dva zásadní momenty symbolizující základní témata naší existence, tj. život a smrt. Horní osvětlení dosažené střešním světlíkem nad katafalkem – tj. život, jímž vše začíná, a nový prohnutý těžký strop nad obřadní síní, vstupující do dialogu s taktéž měkce prohnutou stěnou za katafalkem - obé provedeno s povrchovou úpravou stucco lustro v tmavě zelené barevnosti s nádechem exkluzivity a slavnostnosti, kterou si každý vzpomínaný alespoň při posledním rozloučení jistě zaslouží – tj. smrt, od níž ale i zemřelý nakonec směřuje zpět ke světlu - Životu.
Skořepina je tvarován jako svěšená plachta asymetricky prohnutá pod centrální kopulí, od které stoupá ke krajům budovy v různé intenzitě; na straně s katafalkem výrazněji ke střešnímu světlíku a na straně kůru se jemněji vytrácí v jeho příšeří. Tento motiv je celkově koncipován jako podpora pro podélný prostor protékající kolmo vůči ose někdejšího průjezdu historické budovy a výtvarně je ještě umocněn
pohledovým odlehčením pomocí zapuštěné bordury. Středový prostor pod kopulí je vevnitř nového interiéru záměrně potlačen, jelikož nemá žádnou vazbu na konkrétní provoz a atmosféru příčně orientované smuteční síně. Pouze je naznačena jeho přítomnost v podobě zaoblených rohů podhledu, který takto měkce obíhá pandantivy vynášející tambur. Působení kopule se v návrhu omezuje na vyzdvižení urbanistické dominanty s vazbou na hmotu budovy a vstupy do ní.
Výtvarně je interiér síně koncipován jako balancování s kontrastem tvarovaného těžkého a exkluzivního stopu a velmi světle šedého zbytku interiéru modelovaného světlem, včetně betonové podlahy a akusticky pohltivých kazet. Tento koncept je pak doplněný do teplých odstínů laděnými prvky; konkrétně se jedná o dřevěný překližkový mobiliář s přiznanou texturou listnatého dřeva, zámečnický katafalk s jemným geometrickým motivem zámečnického krytu, autorskou „vitráž“ v ústředním okně bývalého průjezdu a svěšené skleněné tubusy autorských svítidel s vystaveným technologickým obsahem.